Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nedá se říci, že by to THE HORRORS svým starším fanouškům nějak zvlášť usnadňovali. Jestliže se doposud vcelku s úspěchem dalo spoléhat na jejich relativní předvídatelnost, je letos všechno tak trochu jinak. Tedy ne úplně všechno, abych zase hned zkraje příliš nepřeháněl. Považte koneckonců sami! Máme tady totiž již v minulosti nesčetněkrát odvyprávěný příběh o hodných rockových kůzlátkách, jež by měly skončit v žaludku zlého vlka, který velmi ale velmi nerad kytarový zvuk. Jenomže se nakonec ukáže, že ten vlk až tak zlý nebyl a že většina jeho pověsti jsou jen pouhé předsudky.
Páté album u většiny interpretů znamená počin vyspělé a plně etablované kapely. Zároveň i pro mnohé z nich přichází v momentě, kdy se rozhodují o svém dalším směřování. Počáteční nadšení fanoušků dávno vyprchalo, některé dříve funkční triky se stávají čím dál omšelejšími, a pokud, stejně tak jako tato britská pětice, už od počátku vsadíte na módní retro zvuk, je cesta sice posetá vavříny, avšak krátká a vedoucí do slepé uličky.
Už minulé album „The Lumious“ však naznačilo, že to s proroctvím o krátkodechosti v případě THE HORRORS nesmíme přehánět. Na desce si takříkajíc sedlo všechno, co předtím v detailech ne vždy úplně fungovalo, což ve výsledku nasměřovalo kapelu k ještě vzdušnějším a líbivějším aranžmá, aniž by přitom odhodila své garážové kořeny. Těch se naštěstí nedokázala zbavit ani letošní novinka, ale jejich identifikace především pro právě příchozí bude už poměrně tvrdým oříškem.
Tytam jsou ostřejší kytarové riffy, post-punková zasmušilost anebo hlasité ozvěny new wave. Páté album této skupiny z jihu Anglie sice neznamená radikální pálení všech starých mostů, ale jako závěrečné pápá rockové minulosti jej chápat lze. Jakoby i na THE HORROS přišly jejich devadesátky. Jakoby si i oni chtěli nahrát svoji „Screamadelicu“. Rock je pro dědky, je tady jiná doba, pojďme vymetat taneční kluby!
Že vám to něco připomíná? Ano, THE HORRORS jsou stále v zásadě retro. Jen se prostě ve své retrospektivě posunuli o pár let dál. Takže tam, kde předtím řezaly kytary, dnes silněji než kdy jindy zní sametový zvuk kláves. Kde se oddávali až brit-popové vzletnosti, dnes dunivé bicí pohání vpřed taneční rytmus. Ten se však nežene kupředu nijak přehnaně. Valivé tempo úvodní skladby „Hologram“, zpestřené zvonivým zvukem syntetizátoru a jemným hlasem Farsise Badwana dává tušit věci od těchto Angličanů dříve jen naznačené.
Jestli by se dala celá nahrávka popsat jen několika stručnými pojmy, tak by se na jazyk nejčastěji draly slova jako nostalgie, zasněnost anebo rozjímavý klid. Z této linie nás asi nejvíce vytrhává adrenalinová taneční jízda „Machine“, jež po hypnotické ukolébavce „Press Enter To Exit“ působí v tom nejlepším slova smyslu jako rána na solar. Těžko říct, kdy to současným THE HORRORS sluší nejlépe, když z každého momentu jejich páté desky je cítit veliká snaha konečně vystoupit ze škatulky „producenty nahypovaný zázrak“, která však ani na moment nepůsobí křečovitě. Z každé vteřiny „V“ totiž slyším hotovou dospělou kapelu ve vynikajícím tvůrčím rozpoložení a nacházející se v bodě, ze kterého může směle vykročit jakýmkoliv směrem.
Nemá cenu se příliš zabývat otázkou, kam to bude příště, a to ani po odeznění závěrečné „Something To Remember Me By“, možná nejtanečnější a zároveň nejhitovější skladby v historii skupiny, jež byla navíc opatřena sympaticky zvrhlým klipem, zcela korespondujícím s estetikou artworku alba. Ten pochází z dílny umělce VFX a plně tak dotváří velice pestrou mozaiku pocitů z této výtečné nahrávky. Tato je na povrchu místy možná lehce odtažitá a působící komplikovaněji, než ve skutečnosti je, ale i zde platí ono otřepané rčení i výhodnosti časové investice vložené do důsledného poslechu.
„V“ jsou totiž výborné, náladotvorné a hlavně počertech osobité písně od kapely, od které bych to i přes moje sympatie vůči ní tedy rozhodně nečekal. Páté album THE HORRORS tak pro mě představuje jeden z nejlepších kousků (stále silné) ostrovní mainstreamové muziky z posledních let.
1. Hologram
2. Press Enter to Exit
3. Machine
4. Ghost
5. Point of No Reply
6. Weighed Down
7. Gathering
8. World Below
9. It's a Good Life
10. Something to Remember Me By
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.